Japan chin, japánek, chin, japanese chin, puppies, japončík

Něco málo o nás a jak to všechno vlastně začalo.

Jsme malá chovatelská stanice „rodinného typu“.  Všichni naši chundelatí kamarádi žijí s námi v domě. Smějí všude, kam my, všichni spí se mnou v jedné posteli, tedy ti, co se vejdou a mají to rádi. Někteří spí raději ve svém pelíšku.  Prostě, jsou to právoplatní členové naší domácnosti. Mají veškerou péči, kterou psi potřebují. Krmíme pouze nejkvalitnějšími granulkami, přilepšujeme sušeným masíčkem, ale i syrovým přemraženým masem a zeleninou. Nezbytným doplňkem jsou různé vitamíny atd. Také pečlivě zvažujeme každé krytí. Klademe důraz na zdraví psů, na kondici feny, nekryjeme „za každou cenu“, snažíme se o dosažení kvality, nikoliv kvantity. Chceme, aby naše svědomí bylo čisté, abychom si mohli říci, že pro zdraví svých psů a svých odchovů jsme udělali vše, co bylo v našich silách. Je to naším chovatelským cílem a chovatelskou ctí. Naše chovatelská stanice chová pouze plemeno japan chin.  Chov se snažím dělat co nejlépe se vším, co k chovu patří. Jsou to mj zdravotní testy (patelly, oči, srdce) chovných jedinců, účast na výstavách atd.

Štěňátkům se snažíme vybrat nové domovy, kde budou šťastně žít a věřím, že se mi to doposud podařilo a všem těm, kdo se o naše štěňátka starají, chci moc a moc poděkovat. A pokud někdo má štěňátko právě od nás, stává se členem naší „velké japanní rodiny. Naše miminka jsou i v cizině, v Německu, Rakousku, Dánsku, Švýcarsku i na Slovensku. A náš Leonek má několik potomků i v Polsku.

Ten, kdo se dá na chov japan chinů, měl by být připraven na vše. A to nejen od pejsků, ale  i od lidí. Někdy si potencionální zájemci o štěně myslí, že je cena čistokrevného psa vysoká a diví se tomu. Vždyť přece jsou na netu nabízena štěňata bez PP daleko levněji – a přitom štěňata vypadají téměř stejně jako ta s PP. Bohužel, jsou tu i tací „rádoby chovatelé“, kteří svoje japan chiny rozmnožují nahodile, bez dodržování jakýchkoliv pravidel. Jsou to množitelé a ne chovatelé. Rádi argumentují tím, že oni mají štěňata pouze pro radost a nikoliv pro peníze. Zde se naskytuje otázka, proč tedy svoje štěňata nenabízejí zdarma? Věřím, že si nikdo nemyslí, že chovatel s PP nemiluje svoje psy a že nemá radost ze svých štěňátek. A to, že dodržuje mezinárodní pravidla, by mělo být předností. Spíše plus, ne mínus.

Prestiž a uznání chovatelské stanice si nikde nekoupíte. K tomu se lze jen dopracovat. Krok za krokem, poctivou chovatelskou prací. Říkat si sám o sobě, jak jsem „dobrý“, to je k ničemu. To druzí vás mají takto soudit. Pak teprve se můžete cítit jako dobrý chovatel. V chovatelství se člověk učí stále něčemu novému. Neustále se setkává s věcmi, se kterými se doposud nesetkal. Doposud s nimi neměl žádnou zkušenost a nezbývá mu, než se s těmito věcmi „poprat“. Chov nepřínáší pouze radost, je to i spousta starostí, odpovědnosti, někdy i smutku – a až někde tam v dálce – na konci je radost.

Všechna naše štěňata odcházejí do nových rodin řádně očkovaná a čipovaná. Štěňátka si do nového domova odnášejí krmení do začátku, dečku, která „voní“ po jejich mamince, hračku atd. S novými majiteli jsem stále v písemném či telefonickém styku. Ráda poradím všem, nejen majitelům našich štěňátek. Tedy, pokud „vím“.

Život s Japánkem a jak to vlastně začalo. 

Nežli si pořídíte Japánka, je dobré si nejprve prostudovat nějakou literaturu, abyste věděli, „do čeho jdete“. Je dobré si dát vedle sebe PRO a PROTI. A věřte, že seznam PROTI nebude vůbec dlouhý. Pokud chcete, začtěte se do těchto řádků, zde Vám napíši, jak Japánka vidím já.

Když moje „děti“ opustily teplé hnízdečko domova, ač jsem si to nechtěla připouštět, začalo se mi stýskat. Tak se stalo, že jsem začala pošilhávat po něčem malinkatém, chlupatém, něčem, k čemu bych mohla směrovat svoji pozornost, lásku a péči. Chtěla jsem zaplnit prázdné místečko, které doma po dětech zbylo. Doposud jsem chovala velká plemena, tak jsem sedla k internetu a učarovalo mne plemeno Čivava. Pro svého prvního malinkatého kamaráda jsem si jela až do Krkonoš. Bylo to tak malinkaté štěňátko, že se vešlo do dlaně. Dali jsme mu jméno Matýsek.

Když byl u nás Matýsek už nějaký čas, zdálo se mi, že by k sobě potřeboval kamaráda, aby se v pelíšku měl ke komu přitulit, s kým si hezky „po pejskovsku“ pohrát, s kým si zaštěkat – a tak. Znovu se dostal ke slovu počítač. A na „první dobrou“ se na mne dívala obrovská očka pejska, kterého jsem doposud neznala. Aniž bych si o něm cokoliv zjistila, ta očka mi tak učarovala, že jsem se okamžitě vydala pro moji první japončí holčičku. A tak se do ní zamilovala, že jsem nezůstala u jediné.  

Pokud chcete poznat skutečnou japanní povahu, je dobré mít Japánky alespoň dva, neřku-li tři, čtyři….  To pak je teprve ta pravá legrace.

Oč jste ochuzeni, pokud doma japánka nemáte.

O Japáncích ráda říkám, že to nejsou psi, ale „převlečené děti“. Jde o způsob, pohled, s jakým s vámi komunikují.  Časem s japánkem dojdete tak daleko, že už nemusíte příliš mluvit, dokážete se domluvit už jen gesty, pohledem… Japánek je velmi veselé povahy. Dokáže být dovádivý, rozpustilý, to hlavně, když má vedle sebe ještě nějakého japánka, nepohrdne ani jiným plemenem, ale japánek je japánek. S ním si pohraje nejlépe. Při svých hrách vydává velice podivné zvuky, spíše „kočičí“, nežli psí. Podobný kočkám není jen vydáváním zvuků při hře. Myje se jako kočka, používá přední tlapky jako kočka, mazlivý je jako kočka, dokonce se o japánkovi říká, že má devět životů, jako kočka. Jak dokáže být dovádivý, stejně tak dokáže být i vznešený a hrdý. Lehce se učí, je velice bystrý a chytrý. Dokonce se dokáže naučit i na kočičí WC, dokáže běhat agility, ale pokud páneček není sportovně založený, dokáže s ním trávit nekonečné chvíle třeba u televize, nebo jen tak leží schoulený na koberečku u nohou paničky, když ona  vaří v kuchyni. Japánek má prostě rád společnost. Není rád dlouho sám doma, to si pak hodně stýská. Je to plemeno, které sice doma nic nezničí, nic nerozkouše, ale je smutný, pokud tráví čas doma dlouho bez někoho, ke komu by se mohl přitisknou a přitulit. Stačí mu nějaká živá bytost, třeba kočka, nebo pejsek, pak „samotu“ snáší mnohem lépe. Samozřejmě doma vydrží velice dobře i sám, ale pokud je to pak od rána do večera, tak to mu opravdu po citové stránce nesvědčí.

Japánek není typická psí povaha, je příliš hrdý na to, aby plnil bezhlavě každý pánečkův povel, jako „nějaký pes“. Je pro člověka partnerem. Má svoji vůli, kterou dokáže dát najevo. Umí být jak poslušný, tak si na druhou stranu dokáže i postavit hlavičku a také pěkně zastávkuje. To je ale hodně o výchově, já například chodím s mojí smečku ven bez vodítka, je pravda, že bydlíme v lese, takže zde nejezdí příliš mnoho aut, ale všichni psi jsou naučeni, když zavolám, že přijdou a čekají, až vůz přejede. Nikdy se nestalo, že by se mi nějaký pejsek na procházce ztratil, nebo se někam zaběhl. Doma japánek neštěká, je velice tichý a nenáročný. Srst má samočisticí, bez sklonů k zacuchávání. Samozřejmě, že mu udělá dobře, pokud ho denně vyčešete, ale nic se nestane, pokud nevezmete do ruky kartáč třeba týden, či ještě déle. Jedinou nevýhodou japánka je línání, většinou na zimu a na léto. V této době je dobré česat častěji. Výhodou ale je, že vylínané chloupky se nikam nechytají, udělají takový malý „chomáček“, který když vidíte, tak ho seberete a je zase čisto. Je to velká výhoda oproti krátkosrstým plemenům, kdy se chloupky zapíchají do čalounění a nejdou ani vyluxovat.

Když je s vámi japánek doma, je rád ve vaší blízkosti. Pokud se uložíte na kanape, buďte si jisti, samozřejmě, pokud to japánkovi dovolíte, že mu nestačí lehnout si vám k nohám, ale jednoho japánka máte na prsou, druhého na břiše, třetího za hlavou, čtvrtého na hlavě, pátého schouleného u vašeho boku, šestého a sedmého mezi vašima nohama. Oni prostě milují fyzický kontakt. A pak o nich ani nevíte. Když k vám přijde návštěva, polehají si ve vaší blízkosti, pozorují vás jejich obrovskýma očima a nikdy neobtěžují.