Vrh "H"
24. 2. 2011
Člověk někdy řekne, že je to „jenom“ zvíře. Zvířátka to sice opravdu jsou, ale né „jenom“.
Umince jsem přichystala ohrádku již asi měsíc před porodem, aby si na ni zvykla. Jen jsem ohrádku dala do pokoje, okamžitě ji ale obsadila Terezka. A už z ní nevylezla. Však přece ona je tu ta „hlavní matka“, dozajista se jí honilo v té její hlavičce. Začala si hlídat krmení, snad jí nahrazovalo štěňátka, protože, jakmile jsem krmení uklidila, začala na mne dotíravě vyskakovat a já tedy rezignovala a mističku s pár granulkama jí dala zase do opatrování.
A nastal den „D“.
Sono sice ukázalo u Uminky "2 kousky", RTG ale oznámil, že je tam „kousek“ jen jeden. A nelhal.
Tento porod byl tedy pořádné drama., ale naštěstí "spontální". Jak to tedy všechno bylo. V noci Uminka stále běhala, hrabala, nešlo při tom spát. Celý den pak poletovala, chvilku zalézala, dýchala "jak pejskek", chvilku zase hledala, který pelíšek by byl ten pravý. Ohrádku jen míjela, tam přece kraluje Terezka. A kolem třetí odpoledne to začalo. Hysterický nářek. Ona je Umča tedy pěkná hysterka, stačí, když jí chci např. česat přední tlapku a už vyje. No a tohle, to bylo fakt srdce rvoucí. Jsem zvyklá od Terky, ta vždycky při porodu jen nadzvedne hlavičku, jakoby chtěla "tlumit kašel" (tak to dělám já, když na mne jde kašlání, ale nemohu si v tu chvíli dovolit zakašlat) a zase přestane. Bědovala jen 1x a to teprve tehdá, až když štěně prolézalo ven. A to jen trochu. Ale tohle fakt né že rvalo uši, ale hlavně to rvalo srdce. Tak jsem jí dala ultimatum, jestli do 19 hod neporodí, tak jedeme na veterinu. Ona si vybrala. Neporodila. Vydržela jsem to do 18,30, ale pak už mi jí bylo tak líto, že jsme nastartovali auto a jeli. Jízda nám trvala asi 12 minut, za tu dobu v autě zase 3x vyla. Myslela jsem si, že tam má přinejmenším "sloníka". Na veterině jsme museli asi 1/4 hodinky čekat, operovali. V čekárně Uminka zase několikrát naříkala. Koneně přišla paní doktorka. Postavila Uminku na stůl a pohodlně do ní sáhla. Říkám pohodlně, protože při porodu Ayschy se tohle nikdy doktorům nepodařilo. Tak byla Ay v pánvi úzká. Paní doktorka řekla, že hlavička je téměr "v pipince". Udělali jsme RTG a zdálo se, že mimčo je přes půl Umčinýho bříška. I paní doktorka říkala, že je to obřík. Já se modlila – po zkušenosti s Ay a jejími dvěma císařskými řezy – aby porod šel normální cestou. Paní doktorka říkala, že by také raději normální porod. Že napřed jen "připíchneme", aby stahy dělohy byly intenzivnější. Teprve potom, pokud se nepodaří, tak zkusíme narkozu, to prý se někdy v tom uvolnění dá štěňátko dobře vytáhnout, když už je tak blízko. A pokud ani to ne, tak tedy nezbude nic jiného, než "císař". Já stále mumlala něco o normálním porodu, paní doktorka mne ubezpečovala, že ona by byla sama ráda, kdyby tomu tak bylo. Tak ďobla injekci a prý mohu poslat manžela klidně domů, aby tam nemusel dlouho na nás čekat. Manžel tedy nastartoval vůz a odjel. Když paní doktorka „ďobla“ tu injekci, dala jsem Uminku postavila na zem. V tom momentu se Uminka začala kroutit a už vykukovala hlavička. Chtěla jsem manžela volat zpět, ale paní doktorka řekla, že ještě ne, že ještě není vyhráno. No a pak to začalo. Umina místo toho, aby tlačila, tak se snažila vyhnout bolesti tím, že se tlačení naopak bránila. Netlačila tedy, jen srdceryvně kvílela. A paní doktorka řekla. "No co." Když mohou gyneakologové při porodu stříhat nás, tak my můžeme také. Píchla sice Umče injekci proti bolesti, ale bylo to, jako by žádnou nedostala. Jak paní doktorka stříhla, za opravdu neskutečného Uminčina pláče bylo štěně okamžitě venku. Bylo nááááááááááádherné. A hned za ním vyběhla i placenta. Paní doktorka ani nemusela podvazovat pupečník, bylo to všechno výstavní. Štěňátku jen byla velká kůže na hlavičce. Mělo to, jakoby na hlavičce mělo rádiovku. Paní doktorka byla moc milá, příjemná, rozuměla "mojí legraci". To bylo fakt odlehčující. Jinak bych tam přišla o rozum. Ani nechtěla Uminku šít, ale nakonec se pousmála, řekla cosi o tom, že pes by "asi koukal" a udělala 2 stehy. Zase samozřejmě za Uminčina bědování přesto, že měla znecitlivující injekci. Uminka pak s námi s nikým nemluvila, ba dokonce, ani se svou prvorozenou ne. Zkoušela jsem holčičku, aby se přisála, ale nic. Až později jsem zjistila, že nechtěla ten veliký cecík (Uminka už měla hodně mlíčka, cecíky, jak kdyby kojila už nejméně měsíc), ale až doma si popadla ten malinkatý a už ho nepustila. Ale až po té, co se s ní Umča seznámila. Už ji začala ošetřovat, olizovat, no, už jí zřejmě ustoupila únava a rozleželo se jí to v hlavičce. Nyní je už na ně nádherný pohled. Jo, nenapsala jsem váhu. Je to legrační. Holčička má jen 145 g. Takže, žádný sloník, ani obřík, ale normální pěkná slečinka. Hlavně, že to takhle dopadlo, že Uminka je vpořádku a malinká také. Nyní už si jen budu přát, aby tomu tak bylo stále.)
Uminku jsem s holčičkou přivezla domů. Terezce se sice z ohrádky moc nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Do ohrádky jsem dala čistou dečku a pelíšek, který bude miminku sloužit do té doby, než otevře očka. Pak už se z něho bude škrábat ven, potom tedy bude sloužit už jen ohrádka - bez pelíšku. Zapnula jsem tepelnou lampu, pelíšek z části umístila pod lampu, z části aby tam lampa moc nesvítila, aby se Uminka mohla vyhnout teplu, pokud by jí bylo horko. Ohrádka má otevřená dvířka, aby se maminka mohla dle libosti venčit. (U nás máme ve dveřích malá dvířka, takže naši pejsci se chodí venčit sami dle jejich momentální potřeby.) Pelíšek byl tedy v zadní části ohrádky, přední část zůstala volná v místě, kde je do ohrádky vchod.
V noci mne Uminka opět dost budila. Stále něco hrabala, spala dost neklidně. Věděla jsem, že nemá v pelíšku „co vyhrabat“, tak jsem byla v klidu. O to bylo ráno pro mne větší překvapení. Protože Uminka zřejmě celou noc „stěhovala nábytek“. Všechno si v ohrádce uspořádala po svém. Pelíškem si ucpala vchod, to zřejmě kvůli větší ochraně proti případným „vetřelcům“. Ona ven proleze kouskem nahoře, ale zřejmě má pocit většího bezpečí pro štěně. Pelíšek je nyní také dál od lampy. Holčička má možnost se pod lampu schovat, ale Uminka má nyní větší prostor pro sebe. Je to holka šikovná. A pak se řekne, že je to jenom pejsek. Ano. Pejsek to je. Ale oni nás dokáží překvapit věcmi, které by jim leckterý člověk mohl závidět.
Jsem šťastný člověk, že jsem měla možnost se v životě setkat s tímto okouzlujícím plemenem. Každý den ráno poděkuji kamsi „nahoru“, že mojí cestu životem nyní provázejí moji kamarádi, přátelé, členové rodiny – jak chcete, ti malinkatí chundeláčci s obrovskýma očima a srdcem, které dokáže pojmout a také vydat tolik lásky, důvěry, něžnosti, že mám občas pocit, že je to až neskutečné. Bůh byl ve své tvořivosti k Japánkovi velice štědrý. Japan chin má vše, co si jen člověk dokáže u pejska představit. Má dokonce i to, co si člověk u pejska vlastně představit neumí. Je to opravdu malý klaun, jak ráda toto slovní spojení pro něho používám. Dovádivý, rozpustilý, je rád středem pozornosti, ale zároveň se dokáže zklidnit, když člověku není dobře, je velmi hrdý, ale není namyšlený, miluje svou smečku jak čtyřnohou, tak i lidskou. Je to takový malinkatý anděl v chlupatém kožíšku. Který se dokáže vždy vcítit do nálady jeho pána.
Takže malým Japánkům přeji, aby ho objevovalo stále více lidských bytostí, aby se mu konečně dostálo pozornosti a uznání, které si toto neopakovatelné , leč opomíjené plemeno jistě zaslouží.
Náhledy fotografií ze složky Vrh H