Japan chin, japánek, chin, japanese chin, puppies, japončík

Trápení, které mělo šťastný konec (a ať to VYDRŽÍ!)

Od narození malých klubíček uplynulo bezmála půl roku. Chtěla-li bych toto období zhodnotit, bylo to období štěstí, lásky a her, ale na druhé straně i období nekonečných obav a strachu. Tolik emocí. Ale stálo to za to.       

Když byl holkám měsíc, odjela jsem na týden na seminář a myslela si, že už nic zlého se nemůže stát, že teď už jsou holky „za vodou“. Ale když se můj pobyt chýlil ke konci, volala mi dcera, že Anička a Ajša nějak špatně dýchají. Ajšinka měla průběh mírný, za týden z toho byla venku. Ale s Aničkou bylo zle. Nebudu popisovat, co cítíte, když Vám to bezbranné tělíčko leží v ruce a upírá na Vás ta obrovská očka. To se totiž ani popsat nedá. A tehdy jsem té malé bytůsce slíbila, že pokud se uzdraví, „nepůjde z domu“, ale zůstane tu s námi. Měsíc jsme ji s Romankou krmily 6x denně, odmítala totiž úplně papat. Tak jsme ji jedna držela, druhá vzala Pribináčka na špičku malíku a prostě násilím jsme jí otvíraly pusinku a po malých dávkách krmily. Jedno krmení trvalo tak 40 min.. I déle. Záda bolela, přece jen to zabralo cca 4 hodiny denně. Bylo mi jedno, zda mám doma uklizeno, zda mám nakoupeno, zda mám okopané záhonky. Tenhle uzlíček byl pro mne „to jediné“.

A do toho svatba!

A ke všemu se Romanka rozhodla, že se přece jen vdá ještě před narozením miminka. A vážení, svatba byla doma – na zahradě. Přípravy probíhaly tak, jak probíhaly. Ještě že ženichova babička napekla koláče a rolády (cukroví jsme neřešili, z celého cukroví byly stejně nejlepší chlebíčky…), my zajistili prasátko a tak, švagr nevěsty je kuchař, takže polévka s gulášem od něho byla „eňoňuňo“. Na zahradě obrovský 3m vysoký vojenský stan, lilo jako z konve, ale nevěsta byla šťastná. A ženich – zdálo se, že také. A i Anička to stihla. Do svatby byla celkem fit, už papala i sama. Ale měla stejnou váhu, jako před měsícem, než onemocněla. Teď už jsme ale všichni věřili, že je z nejhoršího venku. Začala si hrát – a to bylo dobré znamení.

Romanka se vdávala 29.7. A 3.8. se nám narodil kouzelný chlapeček Oliver. Pokud jsem si myslela, že to nejhezčí mne již v životě potkalo, tak jsem se strašně mýlila. Milé dámy, neděste se, když Vám „děti“ odejdou z domu. To další velké štěstí Vás  zase čeká.

Těžké rozhodování.

Léto to bylo vskutku náročné. Holky rostly jako z vody, jen Anička je poloviční, než její sestry. Je to takový malý diblík, ale neskutečný pokušitel. Jejich hry nebraly konce. Mamka Terezka je vždy po očku pozorovala a běda, jak by jim chtěl někdo třeba ujíst z mističky. To se proměnila ve lvici, ani nevím, kde se to v tom mírném tvorečkovi vzalo.

Jelikož máme domek menších rozměrů, musela jsem začít řešit prodej. Moc těžkou hlavu jsem z toho neměla. Na inzeráty, které jsem podala, se nikdo „moc“ neozýval. A pak, když někdo zavolal, po ukončení hovoru jsem zvažovala, zda jsem zájemce spíš neodrazovala, nežli abych obchodovala… Když se mne vždy Romka ptala:  „Tak jak, mamko? Už se někdo ozval?“ Vylíčila jsem jí vše jak se patří. A ona mi pak ukázala její úhel pohledu. „A mamko, chceš Ty vůbec prodat?“ To bylo ono. Někde uvnitř (musela jsem si přiznat) jsem doufala, že se žádný kupec nenajde. Tolik ty moje holky mám ráda, asi ze mě nikdy neměl být chovatel ?!…

       Ale zkusit se má v životě všechno.

Jelikož nechodím do práce, starám se o moji starší dceru Ivu (nemá to ráda, když to někdo ví, tak doufám, že zrovna tuhle pasáž číst nebude) z důvodu, že má plný invalidní důchod, tak nemám ani žádné kamarádky, ani moc přátel, veškerý čas mi pohltí Iva. Tak prostě miluji výstavy. Alespoň někdy se dostanu „z domu“, i když zase s Ivou. Tam ale nemusím řešit, zda nás někdo pozoruje, zda si na nás někdo ukazuje (já to vlastně neřeším nikdy, ale Iva vždy. Má totiž schizofrenii..). Tam má každý co dělat s tím svým miláčkem a na okolí nemá čas. Tak jsem se rozhodla, že už ty moje holky budu připravovat. Terezka (jejich mamka) je úžasná. Je opravdu moc hezká. Měla na výstavy velké předpoklady, leč byla – a asi stále je (to musím na nějaké výstavě vyzkoušet) trochu více rezervovaná, prostě v kruhu nesla ocásek rovně, místo na hřbetě. Tak jsem to s ní vzdala, nechtěla jsem jí připravovat zbytečné stresy. Teď tedy začínáme znovu.