Eliška našla své nové páníčky (vlastně paničky)
Výstava Praha Letňany 18.11.2007
Nastal den první větší výstavy. Vstávala jsem v 5 hod, abych připravila vše potřebné. Uvařit čaje, vzít s sebou doklady na holky, vystavovačky, klec, židličky do auta, no a také dojet pro babičku, která s námi občas jezdí. Bydlí asi 7 km od nás, tak se dá vše stihnout v pohodě. S mladší dcerou máme „spicha“ na Benzíně, obě to tam máme při cestě a blízko. Tam hnedka je nájezd na dálnici (alespoň nějaká výhoda, když už máte dálnici „za humny“), takže v Praze jsme z Plzně co by dup. Ale ouha. Nějak nám stávkuje tatínek. Venku tma jak v pytli a světlo u auta nesvítí. Tak žádám zeťáka o pomoc. Na Benzíně jsme koupili žárovku, ale přece jen jsme vyjeli trochu déle, než jsme chtěli. Cestou byly holky zlaté. Ulehly do pelíšku a dospávaly, co jim chybělo. Byla mlha, že by se dala krájet. Proto trefit se na výstaviště nebylo nikterak jednoduché. Trochu jsme „kufrovali“, trochu se ptali, takže v 8 jsme se konečně „našli“, k výstavišti, co bys kamenem dohodil. A těch cca 1000 m nám trvalo další hodinu. Katastrofa. Přejímka měla být do 9. hodin, no a my dorazili ke kruhu v 10. Ještě, že Japánci byli (teď váhám nad i-y?) na seznamu téměř na konci. 
Konečně se vše uklidnilo, nacházím zde paní Janíčkovou, chovatelku, od které mám Terezku. Jsem vždy ráda, pokud ji vidím. Nikdy jí nepřestanu být dost vděčná za to, že mám od ní takovou „kupu štěstí“. Je mi divné, že zapředená do rozhovoru s paní, kterou si nikterak nevybavuji, chtěly se mrknout do PP holek .. a tak. A najednou zjišťuji, že paní by si ráda koupila na výstavě nějakou fenečku pro svého osmiměsíčního krasavce. Ten pejsek je opravdu moc hezký. Je hnědobílý, říká se asi červenobílý… A je to fakt fešák.
Jsem z toho dost vykolejená. Pere se to ve mně. Nepřijela jsem sem prodávat, ale připravovat Elišku na její první výstavu…. A teď co. Uvědomuji si, že tolik pejsků mít doma nemohu a co si budem vykládat, penězi také příliš neoplývám. Někdo si může myslet, že pejsci se dají chovat „pro peníze“. Nevím jak bez PP. Ale „papíroví“ pejsci opravdu nikoliv. To, co za pejska dostanete, skutečně jste do něho vložili. Zní to asi neuvěřitelně, kdo chce, věřit nebude. Ale až si to sám vyzkouší, tak asi bude koukat. Zvlášť, když jste opravdu pečlivý a starostlivý chovatel. 
Paní Janíčková se mne najednou zeptá. Za kolik byste prodala Elišku? A já se slyším, jak říkám. Za 10000,- Kč. Paní Janíčková je očividně spokojená, protože pokud prodáváte kvalitní pejsky pod cenou, prakticky je degradujete. Jen proto, abyste prodali. Jak k tomu ten pejsek přijde. To plemeno pak nemá vlastně vůbec žádnou cenu. A zvlášť tohle. Těch pejsků je pomálu. A jsou skutečně nedoceněni. Ta jejich povaha, ten vzhled. Ta jejich odevzdanost, nekonečná láska k Vám. Je to neuvěřitelné plemeno. Proč mám dávat za Čivavu bez PP stejně jako za Japánka s PP? Mám Čivaváka doma, je to také miláček, skvělý pejsek, ale prostě Japánkovi se nevyrovná. To jsem byla rozhodnutá od začátku. Buď za 10000,- Kč, nebo prostě neprodám. A paní souhlasí. Teď mi teprve přepadá šílená lítost…….
Dívám se na paní, jak chová NAŠI Elišku, naši EliEli. Pláču já, pláče moje dcera Iva. Romanka mi uklidňuje. „Mamko, vždyť se podívej, jak láskyplně paní Elišku chová. Bude jí tam dobře, bude mít také domeček, bude mít kamaráda. A bude mít brzy štěňátka…..“ Už teď se těším, že snad někdy, že bych snad mohla jedno štěňátko………. Od NAŠÍ Elišky………
Teď si nemohu dovolit žádnou lítost. Jdeme do kruhu. Ajša vykročila jako ostřílený PES. No teda, to je zvířátko. Už zase šlape jako pávice. A to hodnocení. Úzasné. 
Paní rozhodčí na ní může oči nechat. To jen trochu tiší bolest „z opuštění“. Vlastně vůbec. Eliško, přejeme Ti moc hodné lidi a moc milý a teplý nový domov. Rádi Tě potkáme na dalších výstavách. A budeme Ti přát mnoho výstavních i nevýstavních úspěchů.
Příjezd domů
Žádné bouchání bublinek, ale smutek. Místo abych se radovala z úspěchu Ajši, pláču a pláču. Nechci obtěžovat paní SMS, tak čekám že se ozve sama. Doufám, že to bude brzy. Že mi řekne, že už si Eliška zvykla, že už je hravá a veselá, že už je to zase ta naše Eliška. Dnes je úterý, Elišku jsem prodala v neděli. Ale lhala bych, kdybych psala, že už je mi lépe. Vidím ji, jak probíhá malými dvířky na zahradu (máme „lítačky“, aby holky mohly ven, kdy si vzpomenou – ta malá kočičí dvířka), jak tráví čas v nekonečných hrách s Ajšou, jak na mne upírá svá gremlinčí očka a čeká, zda neupadne kousek masíčka dřív, než bude v mističce…. A navíc, Ajša ztratila parťáka na hry. Anička si s ní také hraje, ale trochu jinak, než byla zvyklá. Ty hry nejsou tak divoké, Anička je přece jen slabší. Ale určitě, až mi paní napíše, že Elišce nic nechybí, začnu se konečně radovat z toho, že Eliška začala něco nového. Je to jako s dětmi. Když víme, že jsou šťastné, mohou být třeba za mořem, samozřejmě se nám stýská, ale to, že jim to moc přejeme, přehluší stesk a smutek a naplňuje nás
bezmezná radost z toho, že jsou prostě ŠŤASTNÉ .
Ostatní výstavy jsou v kolonce fotoalba - hlavní strana v menu.
Více různých fotek na www.fotoalba.centrum.cz/chersett
Náhledy fotografií ze složky Eliška-výstava klubová-Stodůlky
