Japan chin, japánek, chin, japanese chin, puppies, japončík

Den pátý - čtvrtek.

Včera jsem měla jít na hodinu kytary. Ale jděte někam od těch roztomilých klubíček. Když se někam vzdálím, stále častěji za mnou Terezka odbíhá a láká mne zpět. Dnes ji ale musím na chvilku opustit. Rozbil se nám mrazák. Pultový. A plný. Tak co mi zbývá. Musím do obchodu. Ale je to bezva, má přijet Romanka, tak štěňátka ohlídá.

Noc zase nebyla nic moc. Anče je při krmení dost upištěná. Byla upištěná hned, jak vystrčila nožičky z matčina lůna (jak jsem již psala, narodila se nožičkama). Hned po očištění se sápala mamince po vemínku a pištěla, jak by jí ho chtěl někdo ukrást. Ostatní dvě holčičky jsou moc hodné, téměř se neozývají. Eliška, ta poslední, co byla nejmenší, je teď jak valibuk. Můj manžel jí říká „soudek“. Nevím, jak to dělá, ale je o pěkný kus větší, než její sestry. Ta opravdu jen jí, odvalí se a spí.

Občas je zase „vyčurám a vykakám“, to pro jistotu. Při tomto úkonu se tváří velice blaženě. Romanka říkala, že vypadají, jako by se usmívaly. To se úplně zklidní, téměř znehybní a hůstanou tak, než se úplně vyprázdní. Tak se raduji i z takové zdánlivě „podřadné“ věci.

Vracím se z obchodu a nacházím doma spokojenou Romanku, jak dělá letní věnec na dveře (úžasný – z obilí a květin. Květiny si sama vyrobila. Je tak šikovná…), sekundující její sestru (moje starší dcera Iva), obstaraná štěňátka, spokojenou Terezku, no vše, jak má být. Dívám se na list s váhou štěňat a libuji si..

Den opět utekl jak voda, jsem zvědavá, jaká bude noc.Před spaním vysílám požadavek do vesmíru, že dnes už to skutečně myslím vážně a CHCI SPÁT.