Japan chin, japánek, chin, japanese chin, puppies, japončík

Den druhý.

Přestože jsme si myslely, že narozená štěňátka jsou feny, po telefonickém rozhovoru s veterinářem jsme začaly pochybovat. Že by to byli kluci? Začaly jsme zkoumat (téměř přeměřovat) vzdálenost „direk“zadečku a čehosi, co jsme právě netušily, co to vlastně je. „No tak jsou to kluci“, řekly jsme si. Jen se mé dceři trochu naboural plán. Jelikož má doma jednu Papilloní holčičku, chtěla si k ní nechat jednu Japanku. Kdyby si nechala Japánka, byl by pak problém při hárání. „No nic, to ještě vymyslíme. Holt si při hárání našich fen budeme kluka hlídat navzájem.“ Je to ale komplikace. „A včera jsme si vymyslely tak KRÁSNÁ JMÉNA!", říkáme si.  (Prvorozená Annie Atanga – oslovujeme je Anička, druhá Ayscha Adoré – oslovujeme ji Ajša, třetí Ashua Ellysen – oslovujeme ji Eliška.) No tak co, budeme jim říkat Aník, Adík a Elík. Taky dobré.

Romanka (dcera) přinesla konečně digitální váhu. Doposud jsme štěňata vážily na mechanické váze pro „cukrovkáře“. No, nic moc. Tohle je ale věc. Nemohu se na ten „pokrok“ vynadívat. Usuzuji, že si takovou také musím pořídit. No prostě, to je bomba. Čísílka naskakují jedna báseň. No ale, něco se nám nezdá. Aník nejen že moc nepřibral, ale spíš ubral. A to je prvorozený a tak se při opuštění matčina bříška bleskově ujal cecíku. A s jakým grifem. Tak tedy, tomuhle Aníkovi budeme muset věnovat zvláštní péči. Cpeme mu cecíky, ale on nechce. Teprve po prostudování naučné literatury zjišťujeme, že mu nelze cpát „nějaké libovolné“ struky. Jen některý je pro něho ten pravý. Naše péče se vyplácí. Začíná přibírat, né sice tak rychle, jako druzí dva, ale jde to.

Přes den („když mám chvilku“) vypisuji hlášení vrhu. Všechno je věda, dělá-li se to poprvé. Čučím na rubriky a znejistím. Pohlaví štěňat. Asi by to byla veliká ostuda, kdybych uvedla, že se nám narodili psi a byly to feny a opačně. Po chvilce přemýšlení docházím k závěru. Chce to odborníka. Zvedám telefon a volám poradci chovu. „POMOC! POMOC! Nevím si rady. „ Pan Nekola je velice ochotný a vstřícný . Né každý „důchodce“ je tak milý. Vždyť má i tak hezké jméno.Pan Nekola. I to jméno je příjemné. Předem si sepíši pár otázek. No pár. Je toho A4. Ale větším písmem! Říká se. Kdo se ptá, je „blbý“ jen chvilku. Kdo se neptá, je „blbý“ celý život. Tak co. Mohlo tam toho být i víc.

Manžel přiváží zmiňovaného poradce chovu. Mám takové šimrání kolem žaludku. Že by pochyby, zda jsme udělaly všechno správně? No, děj se vůle Páně. Uvádím pana Nekolu k naší Terezce. Je BOŽÍ. Ani nevrčí (myslím Terezka, nikoliv pan Nekola), jen povystrčí hlavičku dopředu a dává tím najevo, že je ve střehu. Pan Nekola prohlíží štěňátka. Jsem v sedmém nebi. Jsou v pořádku, ošetřena prvotřídně, všechno jak má být. Napjatě očekávám verdikt o pohlaví. „HOLKY!“, říká pan Nekola. A ve mně se rozlévá pocit štěstí. Holky. Nemusím vymýšlet nová jména. Tak holčičky, ahoj u nás.

Den byl celkem náročný. Papání, vážení, papání, vážení, papání, vážení… Mezitím pozorování štěňat.. A tak pořád dokola. S Romankou si říkáme. No to je nadělení. A co teprv, až se narodí ten větší drobeček. Ten, který je zatím v bezpečí u svojí mamky v bříšku.

Navečer – poslední vážení. Anička 168 g, Ajša 175 g, Eliška 185 g. Eliška je ta, co jí byla velká kůže. No a podívej. Holka jako lusk. Příroda je prostě úžasná. Tak holky, dobrou noc a hezké sny. A také moc nezlobte. Chci už se trochu vyspat. Posílám pomyslnou pusu a zhasínám lampu. Zavírám oči. Že by? Že by se dostavoval spánek?