Den čtvrtý
Den čtvrtý - středa.
Tak dlouhý spánek bylo opravdu jen moje přání. Holky v noci kňouraly a jelikož spí se mnou v posteli, jejich kvílení se nedá zaspat. 2,5 hodiny, no, znám i lepší spánek. Ale nelituji toho. Když se dívám na ta černobílá potěšení, zapomínám na to, že bych vlastně vůbec měla spát. Jednou se ještě naspím…
Již známá procedura. Papání, čurání, kakání. Dnes musím Terce uklidit 
pelíšek a pořádně ji vyčesat. Jak se jí dotknu, mám ruku obalenou srstí. Línala již před porodem, no a teď je to ještě více. Holky mi po ránu udělaly radost. Nevím, jak je to možné, že přes den přibírají méně a dohánějí to v noci. Váha se mi líbí. Jen tak dál. Je dobře, že se máte k světu.
Teď není celkem o čem psát. Neděje se nic nového Už se těším, až holky vykouknou zpoza víček To už s nimi začne být legrace. Teď jen papají a spí. Ale co mne překvapuje, Terka už občas opouští pelíšek a chladí si bříško o podlahu. Důvěřuje mi, že jí štěňátka „neukradnu“. Je to holt moje potěšení. Pelíšek ale opouští jen tehdy, když holky spí. Stačí, když zakňourají, no a je hned zpět u nich.
Den utekl jak voda, ta malá stvoření mám místo televize. Tenhle televizní program se mi líbí, přeji si, aby byl stále takhle pozitivní. To by bylo vysílání! Divím se, že u nás ještě neběží nějaký kanál se samými pozitivními zprávami. Asi nemůže. To by rázem klesla sledovanost dosavadních kanálů. Někde ve světě prý již to existuje. Sledovanost je obrovská. Dovedete si představit, že namísto krve, nerváků a trapných politiků bychom z obrazovky slyšeli hlasatelku: „Dnes odpoledne se na Plzeňsku zaběhl pejsek jménem Alík. Ale neděste se, za dvě hodinky se již tulil ke své majitelce. Asi si odběhl na námluvy.
No, my mu to samozřejmě přejeme. Je krásné, když se pejsci mají rádi…“ Nebo. Pan Vopička dnes doprovodil manželku na nákupy. A poslyšte, co se nestalo. Při přebíhání z pekárny do uzenin zahlédl nový krámek. "Maruško, tam se musíme podívat. Vidíš ty botičky, ty by Tě slušely. Co říkáš." No a věřte nevěřte, už za 8 minut si Maruška nese v tašce krásné nové lodičky. Koupil jí je pan Vopička za to…… za co vlastně? No přece za to, že ji má rád. Jen tak. No představte si to. Nemá ji rád za to, že mu vaří, že mu pere, že uklízí, že…., a že ….. (to je samozřejmě Maruščin bonus), ale má ji rád prostě jen tak. Jen tak dál, pane Vopička.….“ A dále. „Letošního roku se nám počasí daří. Venku je horko jako na Jihu. Starší lidé to 
hůře snášejí, ale nejen starší lidé. Ale je to fajn. Naši páni radní se rozhodli, že se budou ulice kropit. Už se na to všichni těšíme. Pamatuji jako malá holka, že při parném počasí tohle bývalo normální. Chodily (my děti) jsme po ulicích, sluníčko sálalo, vedro bylo k padnutí, ale my jsme si cáraly nohy v ČISTÝCH loužích a dýchaly jsme svěží vlhký vzduch. A představte si, bude to tu zas. Jen s tím rozdílem, že už nejsme děti. Je to ale úžasné, i tento věk je velice příjemný. Tak třeba: ………………“ A zprávy zase pokračují… A zase jen hezky…… No to by bylo něco. Což si takhle udělat takové zprávy ze svého života? Prostě ze všeho si brát jen to dobré! No to by bylo něco. Co vy na to?
Ale teď zpět ke štěňatům. Jak jsem řekla, pořád dokola. Tak zase příště, bude – li něco nového.
